Aby v Ninive „knihy“ nevlhly
(Dokončení ze 17. 5.) S kaligrafy slavné ninivské knihovny spolupracovali i mnozí vzdělanci, kteří překládali babylonské texty psané sumerštinou, jež byla od doby kolem roku 1900 př. n. l. po dobu dalších dvou tisíciletí jazykem vědy a církve. V Aššurbanipalově knihovně byl zvolen tak zvaný lineární překlad, což znamenalo, že pod každým řádkem v sumerštině byl zapsán řádek v asyrštině.
Tabulky se většinou stavěly na hliněné podstavce, pokrývané často vrstvou asfaltu zabraňujícího vzlínání vlhkosti od země, zatímco archiválie se ukládaly do nádob z hlíny či rákosu, a texty, které někdo právě studoval, byly zřejmě umísťovány na dřevěné stojany. „Knihy“ tvořené větším počtem (někdy až stovkou) tabulek se nazývaly série a jednotlivé tabulky téže série byly označovány společným „sériovým“ názvem a pořadovým číslem. Například babylonský epos o stvoření světa „Enúma eliš“ byl „napsán“ na sedmi tabulkách, z nichž každá nese v nadpisu název díla a pořadové číslo. Správnost stránkování jistilo ještě jedno opatření: na dolním konci každé tabulky byl uveden řádek, který musel být zopakován i v horní části tabulky následující. Nechyběly ani údaje o místě a datu vydání originálu, z něhož opis vznikl, o jménu písaře, o počtu řádek i o tom, že nová tabulka je uložena v paláci „Aššurbanipala, krále světa, krále Asýrie“. Za zmínku stojí, že v knihovně se nacházely (dnes jen z malé části dochované) katalogy, které byly buď soupisem jednotlivých tabulek s uvedením počtu řádek, nebo jednotlivých sérií.