Křesťanem po pádu z koně
Řeč bude o Židovi Pavlovi z Tarsu (?—64 n. l.), jenž bývá označován za jednoho z hlavních šiřitelů křesťanství. Narodil se na území dnešního jižního Turecka, které tehdy patřilo k Římské říši, nejprve se vyučil tkalcem houní, koberců a střevíců z kozích chlupů, díky otci (který zřejmě prokázal Římu jisté služby) získal římské občanství a přijal židovské jméno Saul, jež v latině znělo Paulus. Po smrti údajného mesiáše Ježíše vystoupil ostře proti jeho následovníkům, a dokonce vedl kárné protikřesťanské výpravy. Při jedné z nich se s ním však prý stal roku 36 n. l. zázrak: spatřil záblesk ohnivého světla, které ho načas oslepilo, a když upadl na zem, uslyšel údajně Ježíšův hlas vyzývající ho, aby zamířil do Damašku, kde dostal příkaz šířit křesťanství. Co se onoho „zázraku“ týče, podle psychologů se u něj jednalo o fotismus, což jsou (barevné) zrakové i sluchové klamy, které mohou být příznakem nějaké choroby, nebo projevem únavy, dočasného přecitlivění či nadměrného zatížení sluchových orgánů. Tyto halucinace prý mohly být doprovodným jevem epileptického záchvatu, při němž Pavel spadl z koně. (Dokončení příště.)