(DOKONČENÍ ZE 17. ŘÍJNA) ŽIŽKA VŠAK V TAKOVÝCHTO NÁZORECH spatřoval především ohrožení dosavadní jednoty táboritů, nezbytné pro boj se Zikmundem. Pravda, nejprve se snažil Húsku přesvědčit, aby své názory přehodnotil, ale když odmítl, vyhnal ho i se stoupenci – snad třemi sty muži, ženami a dětmi – z Tábora. Vyhnanci se usadili v Příběnicích ležících asi 6 km západně od Tábora, a dál žili na hradě i v podhradí podle svých zásad včetně odložení šatů a střídání partnerů. Jelikož adamité si museli nějak zajišťovat obživu, vyráželi do okolních vsí, rabovali a kromě toho zabíjeli obyvatele včetně žen a dětí. Když to Žižka po svém návratu do Tábora v dubnu 1421 zjistil, vyrazil k Příběnicím a vyhnal je do lesů. Mnozí z těch, které táborité zajali, byli upáleni, ale podle historika Karla Vladislava Zapa s radostí „a s úsměvy šli do ohně, honosíce se, že ještě téhož dne s Kristem hodovati budou v nebesích“. Závěrečný střet s adamity se odehrál v říjnu roku 1421 nedaleko Veselí nad Lužnicí, kde byli nazí bojovníci většinou pobiti. Ti zbylí se usadili především na Chrudimsku a Královéhradecku, a ke své kastě se přihlásili až za Josefa II.