VELKÉ DÍTĚ NA ČAPÍCH NOHÁCH jménem Hans Christian Andersen (1805–1875) napsal nejprve několik románů, básnických sbírek a divadelních her a teprve když mu bylo třicet let, vyšly mu v předvánoční době první pohádky, jichž napsal celkem 156. I když je kritika strhala, jen se po nich zaprášilo; mohl za to fakt, že byly určeny malým i velkým čtenářům a vystupovali v nich neobvyklí protagonisté. Když se Andersen platonicky zamiloval do jedné krásky, ale ona se provdala za jiného, poradil mu jeho přítel, aby začal cestovat. Poslechl a od té doby pobýval každoročně několik měsíců v cizině. Cestování mu komplikovala snad jen panická hrůza před nemocemi a požárem; kvůli „červenému kohoutovi“ prý s sebou vozíval lano, po němž by se mohl v případě potřeby zachránit z hotelového pokoje. K jeho nezapomenutelným zážitkům patřil ten, kdy mu během přijetí u dánské královny vypadla z úst zubní protéza, takže ji musel zvednout ze země a nasadit; panovnice zachovala dekorum a tvářila se, že se vlastně vůbec nic nestalo. Na důkaz svých přátelských vztahů k němu se spolu s královským manželem zúčastnila jeho pohřbu.