(Dokončení.) SVÉ VYPRÁVĚNÍ O POTOPĚ MAJÍ I ŘEKOVÉ. Vystupuje v něm Prométheus, který po Diově rozhodnutí vyhubit lidstvo varoval svého syna Deukalióna a jeho Pyrrhu, a přidal návod na postavení lodi, která po devítidenní bouři přistála u Parnasu v Thesálii. Germánská tzv. “Starší Edda” ze 13. stol. n. l. obsahuje příběh o obrech, kteří zabili svého otce Ymira, z jehož ran se vylilo tolik krve, že zničila celou zemi. Ta musela být znovu stvořena a zabydlena lidmi, potomky Askra a Embaly, kteří vznikli ze dvou kamenů, jimž bohové vdechli duši, a přidali smysly a barvu. Potopa figuruje i v jedné mayské legendě (Popol Vuh – Kniha rady): podle ní první lidi stvořené z hlíny rozpustil liják, při druhém pokusu sáhli bohové po dřevě, ale z něj stvoření lidé nepracovali, takže je ztrestali potopou, která jich část připravila o život a zbylou část odplavila voda do lesů, kde se z nich staly opice. Dnešní lidé, ochotní budovat bohům chrámy, byli vytvořeni teprve na třetí pokus. V polynéské legendě jistý neopatrný rybář rozcuchal svými vesly mořského boha Ruagata, který zato seslal na lidstvo potopu, před níž se paradoxně zachránil pouze muž, který vše zavinil.