JIŽ VE 3. TISÍCILETÍ PŘ. N. L. ZAČALI EGYPŤANÉ používat měřicí tyč ke zjišťování hloubky nilského dna, které se v důsledku záplav často proměňovalo, a kolem roku 2000 př. n. l. vstoupily do historie námořní dopravy kamenné hloubkoměry. Zřejmě v 6. století př. n. l. je nahradily 5 kg vážící hloubkoměry olověné zvané olovnice, které měly podobu odlitku zvonovitého tvaru a které využívali zejména Řekové a Římané. V horní části měly očko, jímž bylo možno protáhnout lano s uzly nebo štítky, podle nichž bylo možno poznat, jaká je v daném místě hloubka. Do dolní části některých olovnic byl vkládán měkký lůj umožňující odebrat vzorek mořského dna, který se na lůj přichytil, a díky tomu bylo možno zjistit, zda je zvolené místo pro zakotvení vhodné.