PŘI „VZNIKU“ EVROPSKÝCH VLKODLAKŮ nesporně sehrál roli strach z těchto zvířat, neboť byli nejrozšířenější šelmou; snad nejvíce jich žilo v řecké hornaté Arkádii. Obzvláště velkou hrůzu dozajista vzbuzovali enormně velcí, takříkajíc přerostlí vlci, a klidu našim předkům nepřidalo ani vlčí vytí, které bývalo mnohdy chápáno jako věštba něčeho zlého. Ve skutečnosti bývá tento hlasový projev docela neškodným potlachem, během nějž se vlci jednak „domlouvají“ během lovu, zvláště ve chvílích, kdy se smečka musí rozdělit, jednak si tím prý dokazují, že jsou součástí jedné velké rodiny a že mezi nimi vládne harmonie. Podobná zvířata však „žila“ i na dalších místech Země. Za tzv. madagaskarské vlkodlaky byli označeni „obyčejní“, leč neobvykle velcí lemuři, kteří děsili svými zvukovými projevy jako kňučení, hvízdání, chechtot či štěkání. V Americe byl obdobou evropského vlkodlaka tamní jaguárodlak, údajný potomek lidské ženy a jaguára, posvátného zvířete např. olmécké mytologie, v Jižní Americe údajně žili pumodlaci, v Africe leopardodlaci, krokodýlodlaci či hyenodlaci, v Indii tygrodlaci a v Japonsku jezevcodlaci či liškodlaci.