(Dokončení.) JEDINÉ, CO VYKRÁDAČI PYRAMID NEKRADLI, BYLY měděné nástroje, jež se stávaly součástí pohřební výbavy nebožtíků; byly totiž centrálně evidované, takže by byly špatně prodejné, a prozradily by zloděje. O kletbě faraonů se začalo hlasitěji hovořit teprve v roce 1923 v souvislosti s hrobkou Tutanchamona (1347—1337 př. n. l., která byla vykradena již 10 až 15 let po jeho smrti). Ovšem postiženými byli nikoliv zloději, nýbrž lidé, kteří měli bohulibý záměr. Šlo o čtyři muže, kteří 26. listopadu 1922 vstoupili do hrobky s britským archeologem Howardem Carterem, a o několik měsíců později zemřeli. Důvodů se uváděla celá řada: sloučeniny uranu vyvolávající horečnaté záněty vedoucí k poškození mozku, bakterie, plísně vzniklé ve shnilých ovocných plodech či zelenině, které faraoni dostávali na cestu do posmrtného života, ale i zdravotní potíže psychického původu pramenící z tradovaného tvrzení o prokletí onoho místa. Tyto historky přiživovali domorodci, kteří si chtěli tímto způsobem přivydělat „odkouzlením“ pyramid. Podle některých odborníků byly „pachatelem“ výtrusy houby kropidlák (Aspergillus Flavus), rostoucí na kulturách jako žlutozelená plíseň a lidé v pohřební komoře se nadýchali jejích výtrusů. Těch je ve volné přírodě v jednom metru krychlovém vzduchu až 1 000, ale v interiérech napadených plísní jich prý může být až 50 000. Méně odolní jedinci kvůli tomu trpí kašlem a horečkou, a mohou dokonce i zemřít.