HISTORIE PŘÍRODNÍHO HEDVÁBÍ ZAČALA V ČÍNĚ ve 3. tisíciletí př. n. l. a pojí se s ní legenda o panu Chuang-ti, jehož manželka roku 2640 př. n. l. zjistila, že jeho morušovníkům bílým (Morus alba) škodí bílé housenky vytvářející lesklé zámotky. Jeden zámotek náhodou vhodila do horké vody a díky tomu zjistila, že z něj lze vytáhnout jemné vlákno, které namotala na cívku. Číňané toto vlákno pilně využívali. Kromě toho, že sloužilo jako forma placení daní, vyráběli z něj struny pro hudební nástroje, rybářské udice a hedvábné stuhy, na něž psali. Výhodou těchto stuh bylo zejména to, že nezabíraly mnoho místa a při přenášení byly lehké. Protože ale nepotřebné texty z nich nebylo možno odstranit, byly stuhy rozcupováním zpracovávány na hedvábnou vatu, která se spojovala škrobem a jinými rostlinnými lepidly na listy vhodné ke psaní. Později se stuhy drtily s trochou vody, výsledná směs se vylévala na hladkou rovnou plochu, sušila a zpevňovala rýžovou moučkou či škrobem, až vznikly destičky zvané chi, označované za předchůdce papíru.