KDYŽ SE HOVOŘÍ O NÁSLEDCÍCH PROHRY Rakouska, poraženého Pruskem roku 1866 u Hradce Králové, jen málokdy se připomíná, jak ji prožívali lidé z okolí tamního rozlehlého bojiště. Jejich domy byly většinou vydrancované, mnozí se živili pouze mlékem, jehož však hladové krávy dávaly jen málo, chléb nebyl nikde ke koupi, takže jedli nezralé hrušky apod. V jejich domech lékaři prováděli operace, ženy musely ošetřovat raněné a muži pohřbívali zemřelé, neboť Rakousko nepřistoupilo krátce před prusko-rakouskou válkou ke smlouvě uzavřené v Ženevě, podle níž měl o raněné pečovat a mrtvé pohřbívat vítěz; Prusové sice k této smlouvě přistoupili, ale nerespektovali ji a místo toho nutili muže z okolí, aby tuto nelehkou práci provedli za ně. V lesích byli mrtví ukládáni buď do jam vyhloubených v zemi prorostlé kořeny do 30—35 cm a zasypaných trochou hlíny, zatímco na lesních planinách či v polích do jam jeden i více metrů hlubokých, v nichž někdy skončilo až sto těl. Pohřbívání trvalo do 20. července, a pak přišlo na řadu uložení sedmi tisíc koní. V místech, kde se vojska střetla, byla zemědělská úroda zničena, což bylo o to horší, že o rok dříve způsobilo sucho katastrofální neúrodu.