Z VELKOMORAVSKÉHO OBDOBÍ SE DOCHOVALY pouze malé nálezy zbytků kožené obuvi, obuvnictví se u nás rozvíjelo především v podhradí, a to v místech, kde se konaly trhy, a písemné prameny se zmiňují o prvních ševcích z přelomu 11. a 12. století. Zhotovovali obuv z plsti nebo častěji z vyčiněné usně (kůže) ovčí, kozí, koňské, hovězí či z teletiny; pro zámožné zákazníky používali dovozové činěné kozinky či jehněčí kůže a doplňovali je vyšíváním, perlami, korálky, kovovými cvočky apod. Střevíce z lýka či slámy a dřeváky si lidé vyráběli doma. Od 13. století se u nás začala šířit obuv s pevnou tuhou podešví, zvaná škorně. Poměrně dlouho se nerozlišovala pravá bota od levé, a teprve od 14. století mívala některá ševcovská kopyta asymetrický tvar; tehdy také začaly přicházet do módy gotické špice. Výraz „boty“ se u nás užíval až od 15. století.