NEGRAMOTNÉMU JEDINCI SE ŘÍKALO ILLITTERATUS, zatímco jeho protipólem býval litteratus, jímž se stal každý, kdo uměl číst (zatímco dnes se za gramotného považuje ten, kdo umí číst, psát a počítat). Toto označení bývalo určeno pro nepříliš početnou skupinu obyvatel, a to především pro duchovenstvo; mezi necírkevní vrstvy pronikala gramotnost teprve od 13. století, kdy u nás začala vznikat města. Fakt, že například ani vysokoškolští studenti nemuseli umět psát, souvisel s tím, že způsob výuky na univerzitě Karlově to nevyžadoval; byl totiž založen většinou pouze na memorování textů, které byly obvykle kvůli snazšímu zapamatování psány ve verších.