NEVÝHODOU KUŠE (až do 15. století zvané samostříl), používané především ve středověku v západní a střední Evropě, byla její hmotnost, velikost, složité natahování a tím i pomalejší střílení; se svou jednou až dvěma střelami za minutu byla ,mnohem pomalejší, než luk. Naopak její pažba umožňovala lepší zacílení. K napínání kuší se často používala různá pomocná zařízení, především páky a navijáky. Středověkou kuši tvořilo lučiště, tětiva, socha a napínací a spouštěcí mechanismus. Jelikož dřevěné lučiště se často lámalo, začala se jeho vnější strana zpevňovat materiály odolnými proti napínání (např. šlachami, březovou kůrou apod.) a na vnitřní stranu se používaly materiály odolné proti stlačení (mj. kostěné či rohovinové destičky). Silná tětiva se splétala ze šlach (méně často ze lnu či hedvábí), dřevěné střely byly opatřeny kovovými hroty a stabilizační křidélka bývala už většinou nikoliv z peří, nýbrž z tuhé kůže či pergamenu.