PRVNÍ ZMÍNKA O PERNIKÁŘÍCH U NÁS pochází z roku 1335 z Turnova. Za husitských bouří se jim příliš nedařilo, neboť lidé hrávali v kostky právě o perník, což podle husitských představ bylo hříšné. Po skončení husitských bouří však pernikářů postupně přibývalo. Jelikož do svého pečiva přidávali mj. pepř, říkalo se jim artopiperisté („piper“ je latinsky „pepř“). O chuti perníků rozhodoval med, zatímco další přísady jeho chuť pouze doplňovaly; šlo o koriandr, anýz, květ černého bezu, zázvor, hřebíček, muškát, skořice apod., které musely být jemně rozdrcené. Formičky na perníky měly mnoho podob – od panenky či srdíčka až po miminko nebo třeba věneček. Zajímavé je, že těsto se po vyhnětení nechávalo několik dní a dokonce někdy až několik měsíců ležet v chladné místnosti, což mělo dodat perníku na kvalitě i chuti. Perníkové formy se před použitím vysypávali hrachovou moučkou, aby se upečený obsah snáze vyklopil. Sklovitý lesk se dosahoval několikerým potřením vajíčkem a lesk nahnědlý se získal tím, že pernikář použil rozemletý slad či bramborovou moučku.