ČINGISCHÁN-TEMÜDŽIN BYL ROKU 1206 PROHLÁŠEN ve východní části dnešního Mongolska velkým chánem, začal dobývat nová území zejména v Číně a v Rusku, jenže pak přišel rok 1223, kdy v čele Tatarů poprvé vyrazil na západ. Tento název začala pro mongolské nájezdníky užívat jako první ruská knížata a později i někteří evropští kronikáři, kteří je někdy nazývali také „Tartaři“. Nakonec to dopadlo tak, že tímto výrazem byli označování všichni asijští nájezdníci. Až do svého sjednocení neměli Mongolové vlastní souhrnné jméno, ale dělili se na kmeny Mongolů, Tatarů, Kerejtiů, Merkitů apod. Podle některých pramenů tvořili Mongolové velitelskou elitu černooké armády, zatímco Tataři v ní měli početní převahu. První výpady z Asie mířily do evropské oblasti ovládané ruskými knížaty, ale nakonec vstoupili do – prozatím pouze východní – Evropy. Nikdo však netušil, kam až dojedou příště. Velkou hrůzu mezi Evropany vyvolávala nejen jejich krutost, ale i rychlost jejich přesunů na velké vzdálenosti. To jim umožňoval velmi výživný kumys, tj. řídké kvašené kobylí mléko (připomínající spíše kvašenou syrovátku). Každý z nich měl k dispozici několik kobyl, které sloužily nejen jako dopravní prostředek, ale i jako zdroj tohoto nápoje, díky němuž se Tataři nemuseli zdržovat přípravou jídla, a mohli zůstat v sedle prakticky bez přestávky i deset dní.