POHÁDKY BÝVAJÍ TÍM PRVNÍM z literatury, s čím se jako děti setkáváme. Nechávali jsme si je číst stále dokola, byť mnozí z nás je znali nazpaměť slovo od slova a těšili jsme se na závěr, který býval zákonitě šťastný. Když si vezmeme knihu pohádek Boženy Němcové, v ní se chudý chasník stane princem, hodná Maruška splní příkazy zlé macechy, která i s dcerou Holenou zmrzne, princezna Lada se provdá za prince, Dlouhý, Široký a Bystrozraký (původně se jmenoval Žarooký) splnili svůj úkol, provdala se i Popeluška, dnes známá jako Popelka, a dobře skončila také pohádka „Sůl nad zlato“, neboť i Maruška si vzala svého milého.
V tom očekávání dobrého konce jsme si možná jako malí ani neuvědomili, že slyšíme o hrůzách, které jsme si ani nedokázali představit. V původním textu pohádky o Zlatovlásce je ústřední hrdinka obžalována z toho, že zabila své děti a proto byla jako čarodějnice odsouzena k trestu smrti upálení. „Už ji vyvedli – už k sloupu uvázali – už chtěli hranici zapalovat – v tom přiletí odkudsi černý kočár“, a z něj vystoupí žena, která mladou paní zachrání. A v její poměrně neznámé pohádce „Petrova čepice“ spáchaly dvě starší a nehodné královské dcery sebevraždu: jedna se oběsila na topolu a druhá se utopila ve Váhu.