(Dokončení z 3. 8.). NAŠI PŘEDKOVÉ POCHOPITELNĚ VYMÝŠLELI I FORMY OBRANY PROTI BLUDIČKÁM. Možností bylo několik: chovat se k nim slušně (pak neublíží a ještě ukážou cestu z lesa), vysypat mezi ně chlebové drobky, vrhnout mezi ně nůž, klít (vůči modlitbám prý totiž byly imunní), používat amulety vyrobené ze železa nebo nošení obrácené košile, svetru či kabátu (to radily svým dětem hrajícím si venku po setmění prý zejména irské matky). Naopak nebylo radno na ně pískat, protože to je velmi rozčílilo a vyprovokovalo k potrestání pískajícího.
Vědci se začali bludičkami zabývat na přelomu 18. a 19. století, a nabízeli řadu vysvětlení.
„Měsíčný Spis k poučení a obveselení obecného lidu“ z roku 1787 konstatoval, že „sou to sirné a olejné páry, které z močidel, bahen a hřbitovů vyvstaly, skrze zimu noční v chomáče shustly, a dokonce blízko při zemi se zapálily. Poněvadž se tedy v povětří vznášejí, a tak těžší nejsou, než povětří, tak musejí taky každého pohnutí povětří následovat“. Autor již tehdy tvrdil, že „původ svůj berou, kdež jest mnoho hnijících věcí, jako v močidlech a bahnech, i na hřbitovech a na místech, kdež bitvy svedeny byly“, a že se jich tudíž nikdo nemusí bát. Stačí si pamatovat, „že světlice neb světýlko není žádné strašidlo, nýbrž jediné hoříci bahnité povětří.“ Později se hovořilo o tom, že jsou to pouze halucinace nadmíru citlivých jedinců, kteří věří tomu, co se o bludičkách vyprávělo, že jde o světélkování tlejícího dřeva případně o živočichy obalené podhoubím světélkujících hub.