ZÁHADNÝMI TVORY BÝVALY PRO NAŠE PŘEDKY BLUDIČKY. Někde lidé věřili, že jde o bludné duše nepřijaté peklem ani nebem, někde že jde o duše nepokřtěných dětí, snažící se zavést poutníka k vodě v naději, že budou pokřtěna. U nás se jim říkalo i krajovými názvy jako světýlka, cvendy, rychmandle a zhubenčeta, zatímco např. Indiáni pro ně používali název "ohňový démon se svítícími prsty“ a obyvatelé Afriky pro ně vymysleli označení „čarodějný oheň“; věřili totiž – a mnohde věří dodnes - , že jde o čarodějnice nebo o světla seslaná čarodějnicí k postrašení provinilců. Bludičky bývaly údajně oblečeny do světlého hávu, mívaly – jak tvrdili očití svědkové – modravou či nazelenalou barvu a obvykle nižší jasnost, přičemž některé mizely a jiné vznikaly. Držely v ruce svítící stéblo slámy, objevovaly se vždy v lichém počtu zejména za tmavých nocí, nejlépe před bouří, a to na lukách, v lesích, v bažinách, ale i na hřbitovech a snažily se nalákat poutníky do bažin. Někde lidé věřili, že v nich skončí pouze hříšníci, zatímco upřímní a poctiví lidé jsou dovedeni k pokladu. Mládenci, kteří se jimi nechali svést k tanci, bludičky utancovaly k smrti a pak je roztrhaly na kusy.
(Dokončení 6. 8.)