(Dokončení ze 7. 7.)
ZA PRVÉ JSOU TO TZV. STÍNOVÉ PŘÍZNAKY, při nichž se využívá toho, že jednotlivé terénní nerovnosti vrhají stíny při určitém úhlu dopadu světelných paprsků. Za druhé jde o příznaky zvané půdní, což znamená, že úseky, v nichž zemina nebyla porušena, mají jiný odstín, než úseky, které zakrývají kdysi dávno vyhloubené výkopy. Třetím signálem jsou vlhkostní příznaky, u nichž se využívá faktu, že např. po dlouhých deštích koncem zimy mají půdy narušené a nenarušené jinou vlhkost, a tím i jiný vzhled. Velmi zajímavé jsou i čtvrté příznaky zv. porostové. Zde totiž platí, že vegetace rostoucí nad narušenou zeminou má odlišný vzrůst. Zvláště dobře je to patrné především u obilovin (hlavně ječmene a ovsa), u brambor a řepy. Nejmarkantnější jsou tyto signály vydávané rostlinami pochopitelně v létě, ale zkušený archeolog rozumí i „řeči“ strniště. Ovšem rostliny mohou signalizovat půdní změny i mladšího, „nearcheologického“ data (např. krátery po granátech z 2. světové války) a také dokážou „žertovat“. Například v počátcích rozvoje letecké archeologie jistý badatel zaregistroval záhadné malé kruhy, které považoval za zbytky starých mohyl, ale po přistání zjistil, že šlo pouze o dokonale spasenou trávu, kterou do perfektních kruhů upravily nedávno zde ke kůlům uvázané kozy.