HRA NA HOUSLE BYLA PRO NICCOLA PAGANINIHO – nositele titulu rytíř a později baron – zdrojem psychické síly, která mu umožnila vyrovnávat se s mnoha zdravotními problémy. Po celý život ho trápil bolestivý kašel způsobený prý tuberkulózou hrtanu, měl syfilis, jenž u něj vyvolával zánět ústní dutiny a způsobil vypadání zubů (a který léčil po tehdejším zvyku rtutí), trpěl zažívacími problémy, měl potíže s očima a onemocněl tzv. Marfanovým syndromem. Tato choroba popsaná poprvé teprve roku 1896, tedy více než půl století po jeho smrti, spočívá mj. ve specifické poruše vaziva vedoucí ke snížení jeho pevnosti a k uvolňování kloubů. O tom, že Paganini tímto syndromem trpěl, svědčí to, že měl některé jeho příznaky jako hubenou postavu se svislými rameny a úzkým hrudníkem, postupně ztrácel hlas a zrak a byl schopen zaujímat podivné, až groteskní postoje. Na druhé straně však právě toto postižení vaziva a kloubů mu umožnilo hrát nejen neuvěřitelně rychle, ale i využívat výjimečně velký prstový rozsah na hmatníku houslí dosahující dvou oktáv.
Jeho nic netušící současníci připisovali výjimečnost jeho hry buď abnormálně dlouhým prstům, nebo – v horším případě - „nečistým silám“. Například jistý vlivný Vídeňan tvrdil, že viděl na podiu vedle něj stát ďábla, který mu vedl ruku.