(Dokončení z 2. 2.)
NA NAŠEM ÚZEMÍ SE CIHLÁŘSTVÍ rozvíjelo ve větší míře od 14. století, cihly bývaly kombinovány se dřevem či kamenem, a jejich pálení znamenalo pro okolí značné znečištění vzduchu. Podle „Technologie všeobecné a obzvláštní“ z roku 1837 z nich „odchází kouř hustý, smradlavý, vlhký,“ který „trvá několik dní a nocí“ a dým se vznášel nad cihelnou, i když už „se proměnil v obyčejný“. Zajímavé je, že české cihly bývaly dlouho různě velké. Zatímco například nymburské měly rozměry 75 x 120 x 280 mm, a hradecko-královské 100 x 120 x 250 mm, v Praze měřily 80 x 120 x 250 mm; prakticky dnešní rozměry, tj. 65 x 140 x 290 mm dostaly teprve koncem 18. století. Kromě klasických tvarů se vyráběly profilované „zdicí“ vypalované cihly sloužící na žebroví či ostění oken a dveří, cihly s oble vyříznutými boky používané k vyzdívání studní a „klenáky“ klínovitého tvaru určené na klenby. Dláždicí cihly bývaly ploché, čtyř-, pěti- či šestiboké a sestavovaly se do více či méně složitých obrazců, a tzv. žlabkovice či vejžlabky sloužily ke zhotovování hliněných okapů.