ZPOČÁTKU ZDOBILY SVÁTEČNĚ NAKLIZENÉ PŘÍBYTKY VĚTVIČKY neopadavých jehličnanů coby symboly nezničitelnosti života. Teprve v druhém desetiletí 19. století vstoupily – nejprve do šlechtických a měšťanských domácností – vánoční stromky, které si ovšem musely na větší rozšíření počkat až do druhé poloviny 19. století. V mnoha rodinách ho nahrazovaly modré, červené a zelené nebo žluté voskové svíčky na trojnožce, které hospodyně zapálila poté, co na stůl postavila rybí polévku. Když se stromeček konečně prosadil, věšel se zejména na venkově nad stůl špičkou dolů. Jak však vzpomínal Ignát Herrmann, ještě v 60. letech 19. století děti z chudých rodin neznaly „ve vlastních domácnostech kristbaum (Kristův strom – pozn. aut.) a kristikindla (zkomolenina Ježíška – pozn. aut.), jak se tehdy všeobecně říkalo. Toho přepychu dopřávaly si jen rodiny vynikající majetkem a společenským postavením. A my drobná chasa z domů nemajetných a chudých naslouchávali jsme po svátcích s ušima odstávajícíma a s očima na šťopkách šťastnějším svým bohatým spolužákům, když nám líčili, jak po večeři najednou kriskindl ve vedlejším pokoji zazvonil, a když se tam vhrnuli, tu stál osvětlený kristbaum – a ještě taky bylo otevřeno okno, kterým kristkindl přiletěl a zas odletěl, s četným štábem svých průvodců andělíčků. A nám vrtalo hlavou, proč ten kristkindl je tak štědrý právě jen k dětem rodičů bohatých? Snad že by měl spíše pamatovat na nás, kterým nedá nikdo nic nebo jen málo.“