Na tento měsíc jsem připravila vánoční ukázky z II. dílu mojí chystané knihy „Co nevíte o životě našich předků“.
JEŽÍŠEK MĚL VÍCE NEPŘÁTEL , než by se mohlo zdát. Těmi prvními novodobými byli nacisté, považující církev za svého ideového protivníka, a tak se snažili o návrat ke starším germánským tradicím. Již roku 1938 zakazovali v Sudetech československým dětem slavit narození Ježíška a pokoušeli se přesunout tento svátek na 21. prosince, kdy vítali slunovrat. Po vypuknutí 2. světové války vyhlásili Štědrý den za svátek padlých vojáků a nařizovali rozsvěcet svíčky na jejich památku. Známá rakouská píseň „Tichá noc, svatá noc“ dostala nový text oslavující A. Hitlera; zpívalo se v něm (v českém překladu): „Tichá noc, svatá noc, všude klid, všude je jas, jen kancléř k boji odhodlán, nad Německem dnem i nocí bdí sám, stále myslí na nás, stále myslí na nás.“ Nový komunistický režim se snažil nahradit Ježíška sovětským Dědou Mrázem (který byl uvědomělým synem své země a mj. se poklonil v moskevském mauzoleu Leninovi) a měl rozdávat dárky až 1. ledna. U nás přišla s tímto nápadem v roce 1950 jičínská tajemnice Svazu československo-sovětského přátelství, ale neuspěla. Nepomohla ani mohutná propagandistická kampaň, jež měla Vánoce zastínit oslavami Stalinových 70. narozenin, které připadaly na 21. prosince roku 1948. A se čtyřiadvacátým prosincovým dnem zvaným Štědrý nepohnul ani prezident Antonín Zápotocký, který roku 1952 ve svém štědrovečerním projevu v rozhlase dětem vysvětloval, že Ježíšek zestárl, narostly mu vousy, a stal se z něj děda Mráz, jehož by měly vítat 1. ledna.