KLÍČ UZAVÍRAJÍCÍ INTERIÉR NENÍ ŽÁDNOU ŽHAVOU NOVINKOU. Zmínku o něm najdeme již v Homérově díle „Odysea“ z 8. stol. př. n. l. (jeden, zhotovený z bronzu a slonoviny, vlastnila Penelopa), podle jiných zdrojů ho vymyslel počátkem 6. stol. př. n. l. Řek Teodoros. V dalších staletích se vyvíjel, ale býval větší, než je dnes; např. v Andoře (státě ležícím mezi Francií a Španělskem), měřil až půl metru a sloužil nejen k odemykání bran, ale i k pohánění vepřů a koz na pastvu. Navíc míval i jiný tvar, jelikož připomínal jednoduchou kliku. (Podle tohoto tvaru dostala název i naše klíční kost.) Tzv. komorní klíč z doby Marie Terezie byl zlacený s očkem zdobeným dvouhlavou orlicí a listovím, vážil 150 gramů, byl 18,5 cm dlouhý a 6 cm široký. Královští komoří ho nosili jako odznak svého důstojenství při slavnostních příležitostech zavěšený na zlatém řetězu. Slova „mít kliku“ znamenají „mít štěstí“, což vzniklo ze zvukové podobnosti s německým výrazem „das Glück“ (což je „štěstí“).