CHOVU VČEL SE VĚNOVALI JIŽ STAŘÍ ŘEKOVÉ (s pomocí medu léčil mj. Hippokratés) i Římané (Asklepiadés); snad v každé usedlosti stály včelí úly, o jejichž obyvatelky se starali zejména otroci. Úly zabudovávali do zdí budov tak, že byly přístupné buď pouze z jedné strany, nebo jak zvenku, kudy včely vylétaly ven, tak z domu, odkud bylo možné do úlu zasahovat. Oblíbené byly i úly z korku, jehož zdrojem byly korkové duby. Římští vojáci se medem posilovali před bojem (zatímco po něm využívali účinků propolisu k léčení utržených zranění) a při hostinách si ho oni i civilisté přidávali do vína; tento „koktejl“ byl považován za všelék. Řecké i římské hospodyňky míchaly med s moukou a vonným kořením a pekly z něj v hliněných formičkách perníčky. Lidé žijící na našem území dovedli získávat med již v 5. století n. l. (díky tomu zřejmě mohlo poselstvo dovézt medovinu hunskému vládci Atillovi; 435—453). Z 9. a 10. století se zachovaly zprávy arabských kupců, kteří psali o tom, že „Slované mají jakési dřevěné nádoby (na stojanech), ve kterých jsou vyvrtané otvory pro včely a jejich med“.