HANS CHRISTIAN ANDERSEN (1805—1875) VYRŮSTAL v maličkém domečku v Odense, dánském městě na ostrově Fyn spolu s maminkou pradlenou, otcem ševcem, babičkou a pomateným dědečkem. Otec (který poměrně brzy zemřel) mu čítal „Pohádky z tisíce a jedné noci“ a vyřezal mu loutkové divadlo, které chlapec odmala rád hrál. Pro své loutky šil oblečky s takovým nasazením, až si matka byla jista, že se stane krejčím a psal pro ně sám i hry, v nichž se to prý mrtvolami jen hemžilo. Škola ho nebavila, a tak když do jeho rodného městečka jednou přijelo kočovné divadlo, měl o své budoucnosti okamžitě jasno: proslaví se jako herec. Kvůli tomu odešel ve svých 14 letech, tedy roku 1819 bez peněz do Kodaně. Nejprve se snažil uchytit jako herec a tanečník, a zároveň napsal divadelní hru; v prvních dvou profesích sice neuspěl (tancovat s výškou 185 cm nebylo snadné), ale psaní mu vyneslo slávu - byť zpočátku neovládal pravopis. Jeho talentu si totiž všiml jeden z největších tehdejších mecenášů Jonas Collin, který mu zajistil u dánského krále stipendium a umožnil mu studovat. Učitel, který věděl o jeho snaze vstoupit do literatury, mu sice prorokoval, že nemá nejmenší šanci, a navíc prý skončí v blázinci, ale mladíka to neodradilo. Nejdříve vydával romány, básně a povídky (celkem napsal 150 knih) a teprve když mu bylo třicet let, vyšly mu v předvánoční době první pohádky. I když je kritika strhala, jen se po nich zaprášilo; mohl za to fakt, že byly určeny malým i velkým čtenářům a vystupovali v nich neobvyklí protagonisté. Andersen, jemuž se prý říkalo „velké dítě na čapích nohách“, žil sám, protože byl zřejmě orientován na muže. Přesto se platonicky zamiloval do krásky jménem Riborg Voigtová, která si k jeho velkému zklamání vzala svého snoubence. Když Andersenův přítel viděl, jak ho to zdrtilo, poradil mu, aby začal cestovat. Poslechl a od té doby pobýval každoročně několik měsíců v cizině.