V LATINSKY PSANÝCH DÍLECH SE ZAČALA PRVNÍ ČESKÁ SLŮVKA objevovat na přelomu 11. a 12. století. Byly to tzv. glosy, tj. vpisky do latinských textů nebo na okraje stránek latinských knih. Někdy šlo o překlady jednotlivých slov, vět či pasáží (takže tvořily jakési slovníčky), jindy poznámky k textu či poznámky člověka, který si je tam zapsal, byť někdy nesouvisely s textem a týkaly se např. starostí pisatele s řemeslníkem apod. V další fázi vznikaly překlady textů z latiny do češtiny; příkladem je přebásnění „Alexandreis“ (tj. první převedení textu pojednávajícího o Alexandru Makedonském do slovanského jazyka) provedené na přelomu 13. a 14. století, nebo první evropský překlad bible do češtiny z 50. a 60. let 14. století. Teprve v druhé polovině 14. století získala čeština v literárních dílech (i ve školách) převahu nad latinou, ale až do 16. století se latinsky psaly všechny úřední zápisy. Teprve ve 20. století se tato řeč u nás přestala běžně používat, neboli se stala tzv. mrtvým jazykem. Dnes se využívá především k označování odborných výrazů v některých vědních oborech.