RAKVE S OSTATKY ZEMŘELÝCH PANOVNÍKŮ bývaly do pohřbu na dlouhou dobu ukládány do různých kostelů, takže je pochopitelné, že se z nich musel linout nepříjemný a stále sílící zápach. Podle odborníků však lidé v minulosti nebyli tak citliví, jako my, protože zdrojů hnilobného zápachu měli kolem sebe spoustu – od zbytků potravy, zkažených surovin a exkrementů až po odpadní vody, mrtvé a tělesný pach způsobený malou frekvencí mytí a koupání. Zvykli si tyto odéry korigovat vonnými rostlinnými esencemi a parfémy. V době Karla IV. se již běžně používal růžový olej, levandule, rozmarína či zámořská vonná dřeva a vonné kouře, a na anglickém a francouzském královském dvoře stály na stolech vždy karafy s "růžovou" vodou, navoněnou růžovým olejem a stolovníci si myli ruce nejen proto, že jedli bez příborů, ale i proto, aby jim díky tomu jejich nemyté ruce poněkud méně páchly. U ostatků zemřelých záleželo na tom, zda pocházely z lidí tělnatých nebo hubených: ti první byli cítit více než ti druzí. Typické hnilobné látky při rozkladu bílkovin jsou indol, skatol, putrescin a sirovodík, přičemž práh vnímání jejich pachu je nejnižší u sirovodíku. Při rozkladu tukové tkáně vzniká kyselina betaoxymáselná, produkující pach žluklosti, která má velmi nízký práh vnímání lidským čichem.