O ZÁCHRANU ČESKÉHO JAZYKA SE MJ. ZASLOUŽIL J. J. Jungmann (1773—1847). Narodil se sice v české rodině, ale jakmile nastoupil do školy, kde se vyučování vedlo v němčině, mateřštinu z velké části zapomněl. Když však jako student jednoho dne při návštěvě příbuzných zjistil, že nedokáže mluvit plynně česky, rozhodl se, že se polepší. Nakonec začal jako první v Čechách a na Moravě učit bezplatně nepovinný český jazyk, a to jak v Litoměřicích, jde jistý čas žil a učil, tak v Praze, kam se přestěhoval. Jungmann prý k češtině přivedl mj. básníka K. H. Máchu (který se také ve škole „poněmčil“) a svými překlady chtěl dokázat, že čeština dokáže vyjádřit vše stejně dobře, jako jazyky vyspělých zemí. Pro překladatelskou práci byl Jungmann skvěle vybaven, protože kromě němčiny, latiny, angličtiny a francouzštiny ovládal také španělštinu a italštinu, k nimž později přibyly i slovanské jazyky, zejména ruština a polština. Je ovšem pravda, že některá česká slova musel odvodit či přejmout z jiných slovanských jazyků, takže díky němu dnes používáme takové výrazy jako úsvit, ohon, neblahý, chmura, zeměpis, hvězdárna, ryk, útrpnost, touha, mys či věta (ve staročeštině se místo „mluvit“ říkalo „větit“). Napsal také pětidílný „Slownjk (Slovník – pozn. aut.) česko-německý“, který vycházel v letech 1835—1839 a obsahoval slovní zásobu moderní češtiny zahrnující všechny sféry života.