PRVNÍ INKUBÁTOR, TEDY ZAŘÍZENÍ PRO PŘEDČASNĚ NAROZENÁ ČI NEMOCNÁ DÍTKA, se používal v ruském Petrohradě v carském nalezinci od roku 1835: byla jím vanička ze železného plechu s dvojitými stěnami, mezi něž se nalila teplá voda, z níž přes stěnu sálalo teplo. Postupně vznikaly ve světě různé druhy těchto zařízení. Například pro domácí použití (v minulosti přicházelo totiž mnoho dětí na svět doma, a ne v nemocnici) byl vyvinut inkubátor, v němž teplo zajišťovaly střešní tašky nahřáté na kamnech, v Paříži zase vznikly inkubátory, do nichž bylo možno uložit až šest miminek najednou apod. Zajímavé je, že Francouzi říkali tomuto zařízení „kuvéza“, neboť slovo „couveuses - poule “ značí „kvočna“. Elektrický proud se začal v inkubátorech používat počátkem 20. století; nejdříve hřál pomocí žárovek (ale ty hrozily přehřátím). Až do 30. let 20. století nebylo do inkubátorů vidět, protože kryty byly dřevěné nebo kovové; zlepšení nastalo díky používání plexiskla. První přenosný inkubátor vznikl roku 1900 z tašky s dvojitým dnem: v něm byly uloženy lahve s teplou vodou a bylo tu zajištěno i větrání.