DŘEVO, KTERÉ SE PÁLILO NA DŘEVĚNÉ UHLÍ, MUSELO BÝT KVALITNÍ, tj. nemělo být „plavením zkažené“, shnilé apod.; u jehličnanů bývalo nejvýhřevnější dřevo nejstarší, zatímco u listnáčů dřevo středního věku. Protože pálení za zredukovaného přístupu vzduchu provozované od začátku května do konce září muselo probíhat pomalu, zřizovaly se milíře ve tvaru homole a s kruhovým půdorysem v místech, kde nebyl velký průvan. Nakladené dřevo se zakrývalo drny, listím, chvojí, mechem, vřesem či slámou, a vše se obvykle zasypalo zeminou smíchanou s uhelným prachem. Milíř se většinou zapaloval ráno, a to buď shora, nebo zdola a stadium pálení poznal uhlíř podle barvy a množství kouře vystupujícího z milíře; bylo-li dříví po řadě dnů a nocí spáleno, kouř dostával modrou či namodralou barvu. Dřevěné uhlí bylo artiklem žádaným, protože je potřebovaly nejen hospodyňky při vaření, ale i řemeslníci jako kováři, zámečníci, nožíři, kotláři, zvonaři a skláři. Jeho pálení však devastovalo lesy; nejvíce na to doplácely již od 11. století porosty v okolí Prahy. U milířů si uhlíři stavěli boudy, v nichž chovali kočky, které je měly zbavovat myší stahujících se za chladnějšího počasí do jejich dočasných příbytků.