MYŠ jak známo miluje obilná zrna, a od té doby, co se lidé usadili a začali pěstovat obilí, se stala po celém světě hostem jejich domovů. Egypťané věřili, že tato zvířata vznikla z bahna Nilu, nebo ze špíny, chovali je jako domácí zvířata a v chrámech kněží využívali bílé myšky při věštění budoucnosti. Byly známy i myšky strakaté a myšky tanečnice. Kréťané je považovali za svaté, protože jim jednou pomohly tím, že protivníkům rozhryzaly kožené řemeny na štítech, které proto byly nepoužitelné. Po svém vítězství vystavěli myším chrám, který zasvětili myšímu bohu Apollovi, což byl začátek myšího náboženství. Kult myší zanikl ve středověku, kdy měly jako přenašeči mnoha chorob podíl na smrtelných epidemiích tyfu, leptospirózy a moru. V 17. století se staly pro svoji nenáročnost a snadné množení oblíbeným pokusným zvířetem. Rozlišujeme 130 druhů myší, z nichž naše myš domácí mívá šedý či bílý kožíšek, dožívá se dvou či tří, ale i pěti let, pohlavní dospělost dosahuje ve 30 až 40 dnech. Myši mají vynikající čich a sluch, vnímají tóny do frekvence 100 kHz (to je o 80 kHz více než člověk), dorozumívají se vysokými pískavými tóny, ale zrak mají slabý; velké předměty poznají pouze zblízka. Všichni členové téže kolonie mají specifický pach, společné teritorium značkují močí, a dokážou žít i v chladicím boxu. Západoevropské myši mají dlouhý ocásek, a čím více na východ, tím se jim tato část těla zkracuje.