K velkým úspěchům patřilo OČKOVÁNÍ PROTI PRAVÝM NEŠTOVICÍM. Snažila se je prosadit roku 1717 Angličanka Mary Wortleyová-Montaguová, která se stala svědkem toho, co dokážou, za svého pobytu v dn. Turecku a proto proti nim nechala očkovat i svého synka. Většinu svých dětí a vnoučat nechala očkovat také v 18. století královna Marie Terezie, protože několik členů její rodiny na tuto nemoc zemřelo či si nesli celý život následky; ona sama jí onemocněla, ale díky svému zdravému kořínku se bez následků uzdravila. Kvůli pravým neštovicím se rušily trhy, hostince se bránily úbytku hostů nápisy, že jejich místnosti jsou dobře větrány, takže nehrozí nákaza. K nám se první sérum dostalo roku 1901, první pokusy se prováděly na dětech ze sirotčince, ale mnoho rodičů se této metody obávalo. Nelze se jim divit: vždyť při očkování vlastně lékař vpraví do organismu oslabený zárodek obávané nemoci; to, že tím přinutí tělo vytvořit si protilátky, „obyčejní“ lidé dlouho netušili.
Za první skutečnou vakcinaci je označován pokus britského vesnického lékaře Edwarda Jennera, který si všiml, že když se lidé pracující kolem dobytka nakazili kravskými neštovicemi, téměř nikdy neonemocněli pravými neštovicemi. Proto dne 14. května 1796 naočkoval osmiletému chlapci hnis z vřídku způsobeného kravskými neštovicemi, ten onemocněl, ale po šesti týdnech se uzdravil, a když mu pak vpravil do těla vakcinační dávku pravých neštovic, neonemocněl.