POVAŽUJETE POVÍDKU, KTERÁ VYŠLA PŘED POTOPENÍM TITANIKU, ZA PŘEDPOVĚĎ ONÉ KATASTROFY?
Rozhodně ji za předpověď nepovažuji. Pravdou je, že povídka „Futility“ („Marnost“) vyšla v Americe roku 1898, tedy čtrnáct let před potopením Titaniku, pojednávala o lodi jménem Titan a její autor, námořní důstojník Morgan Robertson (1861—1915) popsal plavidlo jako „největší loď, která brázdila moře, a nejvelkolepější dílo lidské ruky“, při jejíž stavbě bylo využito všech poznatků vědy a techniky vč. ocelových přepážek v podpalubí. Protože byla považována za nepotopitelnou, měla jen 24 záchranných člunů, jež by nepojaly ani polovinu ze tří tisíc pasažérů a při prestižní plavbě severním Atlantikem se srazila s ledovcem a skončila na mořském dně. Před zkázou Titaniku si povídky všimlo jen pár odborníků, ale po ní vzbudila senzaci, a byla přepsána na román „Futility and the Wreck of the Titan“, který ještě více připomínal skutečnou tragédii. Jen málokdo si však tehdy uvědomil, že ve zmíněné povídce šlo nikoliv o věštbu, nýbrž o popis toho, co se může stát při podcenění nebezpečí neboli že šlo o logické varování znalce tehdejších poměrů v námořní lodní dopravě. Jeho slova však bohužel nikdo nebral vážně. Podobné nepovšimnuté varování obsahoval i článek anglického novináře W. Tony Steada otištěný roku 1892 pod titulkem (v překladu) „Jak se vprostřed Atlantiku potopil poštovní parník“, v němž popisoval kolizi parníku s ledovcem, a mj. se zmínil o tom, jak se lidé prali o místo v záchranných člunech, a jak kapitán hrozil potrestat každého, kdo nepustí napřed ženy a děti. Postupně se snažil stále důrazněji poukazovat na nedostatečná bezpečnostní opatření především na velkých lodích, roku 1910 na toto téma dokonce uspořádal přednášku a zdůrazňoval především nutnost přizpůsobit kapacitu záchranných člunů počtu lidí na palubě. Podle některých pramenů patřil Stead mezi pohřešované pasažéry Titaniku.