JAK VZNIKLY LEGENDY O LIDECH BEZ HLAVY, KTEŘÍ SE TOULAJÍ PO SVĚTĚ?
Tyto legendy bezpochyby souvisejí s tím, že lidé si dlouho nebyli jisti, zda mrtví nemohou obživnout. Zmiňovala jsem se o tom již v I. dílu knihy „Jak to bylo se zázraky“ v souvislosti s pokusem Jana Jessenia (strana 323—324), ale jasno v tom nebylo ani koncem 18. století. Dokazují to svědectví z doby tzv. Velké francouzské revoluce, kdy si lidé všímali toho, že gilotinou odťaté hlavy ještě jistý čas mrkaly, měnily tvar úst a reagovaly na oslovení, a kdy panovala víra, že hlava až 15 minut po oddělení od těla vnímá a popravený tak může sledovat, co se s ním děje. Zjistit, jak dlouho je hlava (vážící asi 4,5 kg) po oddělení od těla schopna reagovat, se dalo jediným způsobem: požádat odsouzence, aby co nejdéle mrkal. To udělal např. francouzský chemik Antoine Lavoisier (1743—1794), jehož přítel zjistil, že mrkal „pouze“ 15 sekund. Hlava vraha Languilla, popraveného 28. června 1905, otevírala na oslovení lékaře opakovaně víčka a dívala se mu do očí 25 až 30 sekund po stětí. Tomu, že člověk je schopen ještě jistý čas po smrti vnímat, co se s jeho tělem děje, věřil i jistý africký kmen, jehož příslušníci proto lidem odsouzeným ke stětí obtočili hlavu kolem uší provazy zavěšené na ohebných prutech, aby po exekuci vylétla jejich hlava do vzduchu a oni si prý mohli vychutnat požitek z létání.
Dnes už je ovšem známo, že již po 1 minutě anoxie (tedy „nedodávek“ kyslíku do mozku) nastávají poruchy vědomí, a po 5 až 7 minutách dojde k nevratnému poškození mozku. Tyto časové údaje jsou ovšem podle odborníků přibližné, protože roli hraje mnoho faktorů, například jak rychle k anoxii došlo, jak byl člověk před jejím nástupem okysličený apod.