PŘIDÁVÁM JEŠTĚ TŘETÍ UKÁZKU Z DALŠÍ MOJÍ PŘIPRAVOVANÉ KNIHY
: NA POČEST JARA SE TÝKÁ ČMELÁKŮ.
Vysoký varovný tón vydávají čmeláci v případě, že se ocitnou například v pavučině. Většina pavučin však dokáže zachytit pouze menší čmeláčí jedince, zatímco na ty větší jsou příliš slabé; výjimku tvoří „krajky“ např. severoamerických křižáků zlatitých Argiope aurantia či křižáků obecných Araneus diadematus. Někteří pavouci zdolávají čmeláky tak, že jakmile vloží hlavu do kalichu květiny, zakousnou se jim do šíje, vpustí do rány jed a čekají, až začne působit, aby mohli kořist vysát. // Hlavním posláním čmeláků je opylování kvetoucích rostlin, ovšem tuto činnost provádějí pouze samičky, které jsou kvůli tomu vybaveny „sběrací soupravou“ tvořenou košíčkem umístěným na zadních končetinách a štětinkami na nártech. Starají se jak o ty, které mají dlouhé květní trubky a tudíž tyčinky uložené hluboko mezi okvětními lístky, do nichž jejich dlouhý sosáček snadno dosáhne, tak o ty, které rostou v oblastech, kam včely kvůli chladu nelétají, ev. o ty, které kvetou za deštivých a chladných dní poté, co se už včely stáhly do úlů. Zato, že čmeláci mohou létat až do teploty plus 5 0 C, vděčí tomu, že si dokážou v případě potřeby rozechvíváním svalů zvýšit tělesnou teplotu. // Na Charlese Darwina (1809—1882) se obrátili farmáři anglického hrabství Sussex, jimž začal – podle nich ze záhadných důvodů - ubývat jejich dlouho pěstovaný proslulý jetel. Přírodovědec záležitost prostudoval a poradil jim, aby si pořídili co nejvíce koček. Zjistil totiž, že hnízda čmeláků, kteří jediní byli schopni jetelový květ opylovat, vyžírají přemnožení hraboši, jejichž počet měly kočky „zregulovat“.