DNEŠNÍ UKÁZKA Z DALŠÍ MOJÍ PŘIPRAVOVANÉ KNIHY SE ZABÝVÁ TÍM,
JAK V LIDSKÉ FANTAZII VZNIKLI KENTAUŘI.
Nejčastěji byli tito koňomuži, kteří byli horní polovinou těla muži a dolní koně, označováni za potomky obra Kentaura a divoké kobyly z thessalských hor ležících na severovýchodě Řecka. Římský básník Publius Ovidius Naso (43 př. n. l. – 18 n. l.) pro ně použil výrazu „dvojtvaří“, a podle báje skončili neslavně: když byli pozváni na jednu svatební hostinu, polidsku se opili, a když se snažili unést přítomné ženy, byli většinou pobiti.
A KDY A JAK KENTAUŘI VZNIKLI?
Pravděpodobně k tomu došlo v době Homérově, kdy Řekové ještě neznali jízdu na koni, takže první kočovníci, které uviděli, jim PŘIPADALI JAKO SROSTLÍ S KONĚM. Existenci kentaurů popíral již římský básník a filozof Titus Lucretius Carus (kolem 97 – 55 př. n. l.) a zdůvodnil to zcela logicky tím, že koně dospívají dříve než lidé, takže ve třech letech by kentaur byl dospělým koněm a zároveň žvatlajícím dítětem, a že kůň by zemřel o 50 let dříve než člověk. // O staletí později na tom byli stejně američtí Indiáni, kteří uviděli Pizarrovy a Cortézovy vojáky jezdící na koních. Když jeden z jezdců spadl na zem, zpanikařili, protože byli přesvědčeni, že viděli, jak se z jednoho tvora stali dva, a uvěřili, že křesťané se dokážou neuvěřitelně rychle rozmnožovat, takže je všechny brzy pobijí. Když Cortéz při svém tažení územím obývaným Mayi zde zanechal jednoho nemocného koně, Mayové podivné zvíře pojmenovali „Hřmící tapír“ (neboť výstřely španělských pušek považovali za jeho hlas), ubytovali ho v chrámu, krmili ho pečenými lahůdkami a po jeho smrti mu postavili pomník.