Mezi méně známé bylinky patří ČEKANKA OBECNÁ,
v minulosti označovaná za čarovnou bylinu přinášející štěstí v lásce. Stačilo prý vyrýt na sv. Jakuba její kořen jelením parohem, na sv. Petra ji utrhnout nebo ji na Velký pátek vyrýt bosýma nohama - a byla jak se říká ruka v rukávě. Užívá se kořen (z planě rostoucích i vyšlechtěných rostlin), méně nať, a známé jsou i čekankové puky získané rychlením kořenů; ty pocházejí z formy vyšlechtěné v 18. století. Salát z čekanky si připravovali již staří Egypťané, a svým pacientům tuto rostlinu doporučoval mj. slavný řecký lékař Galenos z Pergamu (asi 129—kolem 200) i italský lékař Pietro Andrea Mattioli (1501—1577). Známá rakouská léčitelka Maria Treben (1907—1992) radila pít čaj z čekanky jako prostředek proti obezitě. Tvrdila, že urychluje zažívání a tím organismu brání v tom, aby si ze zkonzumované potravy ukládal nežádoucí "zásoby"; stačí prý dva šálky denně a kila jdou dolů. Podporuje také chuť k jídlu, působí močopudně, vyhání močové i ledvinové kameny, čistí krev, pomáhá při potížích se žlučníkem a chorobách močového měchýře. Odvar si připravíme ze lžičky jemně řezané drogy (může jít o kořen či o celou rostlinu s kořenem), kterou necháme přejít varem ve čtvrt litru vody, a po deseti minutách louhování pijeme ráno a večer po jednom šálku. Nálev získáme přelitím vrchovaté lžičky květů čtvrt litrem vařící vody. K povzbuzení chuti k jídlu a k odstranění zažívacích poruch poslouží salát z mladých listů, připravovaný stejně jako salát hlávkový. I u čekanky ovšem platí, že nic se nemá přehánět: předávkování by totiž mohlo vyvolat překrvení trávicího traktu. Zevně je možno čekanku, resp. její listy používat k obkladům při kožních zánětech a vyrážkách. Pokud čekanku kupujeme, vyhýbáme se té, která má nahnědlé puky. Zásadně ji skladujeme ve tmě, protože jinak listy zhořknou a změní barvu.