DNES NABÍZÍM DRUHOU LEDNOVOU UKÁZKU Z MOJÍ PŘIPRAVOVANÉ KNIHY:
Aristotelés (384 př. n. l.—322 př. n. l.), údajně šišlající upovídaný filozof s hubenýma nohama, nosící nádherné šaty i obuv a zdobící si ruce mnoha prsteny, se věnoval nejen vědám, ale i tzv. něžnému pohlaví, a dokonce se oženil. Vzal si Pythiadu, dceru či neteř jednoho z vládců řeckých maloasijských kolonií, s níž měl dceru stejného jména. Ke konci jeho života mu dala jakási Herpyllida, o níž není známo, zda byla jeho manželkou či konkubínou, ještě syna Nikomacha. V závěti o ní napsal, že se osvědčila jako starostlivá žena a že jeho přátelé mají dohlédnout na to, „bude-li se chtít provdat, aby se nedostala muži mne nehodnému“, aby dostala peníze i služky a mohla si vybrat k bydlení jeden z jeho dvou domů. S Herpyllidou žil zřejmě poté, co ovdověl, protože v téže závěti mj. napsal: „Kde mně udělají můj hrob, tam nechť uloží též kosti Pythiady, vyzvednouce je, jak si to sama poručila.“
I po své smrti byl označován za neomylnou autoritu, což potvrzovala římskokatolická církev a jeho výroky se odvážil zpochybnit teprve o málem dva tisíce let později Galileo Galilei (1564—1642). Díky tomu se v historii techniky setkáváme s výrazem „aristotelská fyzika“, což byly v podstatě citáty z Aristotelových filozofických úvah, které v 17. století vyústily v takové „fyzikální“ otázky, jako zda se andělé neunaví, když po tolik let „bez ustání otáčejí nebesy“ či zda kůň neonemocní, když vstoupí do stopy vlka. Aristotelská fyzika přežívala u nás až do 40. let 18. století, kdy začal díky Marii Terezii obrat k fyzice experimentální, založené – jak název napovídá - na pokusech.