V LETOŠNÍM ROCE ZAŘADÍM DVAKRÁT DO MĚSÍCE UKÁZKU Z NĚKTERÉ SVÉ PŘIPRAVOVANÉ KNIHY. TA DNEŠNÍ SE BUDE TÝKAT BRÝLÍ.
Církev zpočátku označovala používání brýlí za rouhání. Když anglický přírodovědec Roger Bacon (kolem 1214—1296) přišel s myšlenkou, že sklo je možné zbrousit tak, aby „slabému zraku umožnilo rozeznat i ta nejmenší písmena“, byl uvězněn a jeho díla byla zařazena do seznamu zakázaných knih. Důvodem byl fakt, že podle církve chtěl „opravovat dílo Stvořitelovo“. Ovšem ve 14. století to byli právě mniši, kdo ta „neřestná“ sklíčka používal nejvíce.
Další rozvoj této pomůcky souvisel s vynálezem knihtisku, díky němuž zlevnily knihy, takže brýle používalo stále více lidí. V 15. a 16. století začali dokonce obyvatelé řady evropských zemí nosit po vzoru španělských šviháků brýle s nedioptrickými sklíčky jako módní doplněk i jako důkaz učenosti.
Až do 16. století mohli tuto pomůcku ovšem využívat pouze lidé dalekozrací, zatímco krátkozrací jedinci (za jejichž patrona byl označen sv. Jeroným) jim museli jen tiše závidět. Když si mladý krátkozraký A. M. Ampére (1775—1836) poprvé vyzkoušel brýle svého přítele a konečně viděl zřetelně krajinu kolem sebe, rozplakal se prý štěstím.
Původně se pro rozlišování brýlových čoček užívalo označení „staré“ a „mladé“, což odpovídalo názoru, že krátkozrakost se vyskytuje v mládí, zatímco později je častější „celá“ nebo „poloviční“ slabozrakost, tj. dalekozrakost.