Možná je trochu překvapivé tvrzení, že za jeden z nejhorších trestů býval považován ten, který se nazýval tormentum insomniae: jeho podstatou bylo to, že odsouzenec nesměl usnout a kdykoliv se mu zavíraly oči, byl surově buzen. (Podobně podle některých pramenů někdy kriminalisté zneužívali toho, že člověk, který nemohl spát, byl psychicky méně odolný a tudíž ochotnější se přiznat.) Důvod neobvyklé krutosti takovéhoto trestu je jasný: spánek tvoří nezbytnou součást našeho života, a organismus bez něj prostě nedokáže fungovat. Podle některých pokusů zkolabuje již po týdnu, a nespat deset dní je označováno za výkon na samé hranici smrtelného rizika. Někteří odborníci hovoří o tom, že pouhé dvě noci beze spánku vyvolávají podrážděnost, a po čtyřech a více takových nocích se dostavuje výrazné snížení výkonnosti a objevují se první zdravotní problémy, mezi nimiž nechybějí příznaky duševního rozrušení. Naopak ten, kdo si dopřeje (či komu je dopřáno) spánku podle libosti, má šanci žít nejen zdravěji a spokojeněji, ale i déle. Přitom platí, že spánkový deficit se projevuje většinou mnohem méně markantně, než bychom čekali, což ovšem neznamená, že méně škodí. Platí i to, že zatímco zjevnou ospalost sice zaženeme tím, že druhou noc spíme déle, dlouhodobější nedostatek spánku dohnat nedokážeme; tento deficit lze pouze zmírnit. "Dozvíme" se o něm teprve ve chvíli, kdy se u nás projeví deprese, neurózy, ale i vysoký krevní tlak ap.
Fakt, že prospíme asi třetinu života, je možná pro někoho trochu nepříjemným zjištěním, ale nedá se s tím nic dělat. Kdo to odmítá akceptovat, měl by si uvědomit, co všechno náš organismus musí za bdělého stavu zvládnout; pak mu jistě zasloužený odpočinek dopřeje z celého srdce.