Na dopravní hluk si Pražané stěžovali od nepaměti. Vadilo jim například, že jim pod okny vozkové hlasitě práskali bičem a pokřikovali na koně, a proto byl koncem 18. století vydán zákaz rušit tímto způsobem klid obyvatel města. O tom, jak hustý provoz tehdy byl, svědčí například zpráva jisté komise, která šetřila stížnost obyvatel bydlících v blízkosti Prašné brány stojící na pražském náměstí Republiky. Uznala ji za oprávněnou, protože během jedné hodiny projelo branou šest nákladních vozů, dva fiakry a jeden poštovní dostavník. Protože ale na druhé straně nutno uznat, že obručemi pobitá kola vozů skutečně lomozila zbytečně nahlas, bývaly vozovky v okolí nemocnic a průjezdy domů dlážděny dřevěnou dlažbou. Zámožní lidé si (stonal-li někdo v domě, pořádali-li doma koncert ap.) kvůli snížení hluku nechávali rozložit před svými domy na vozovku slámu, ale toto opatření bylo zakázáno, protože slámu rozfoukával vítr do širokého okolí.