První železnice zasahující na území Tibetu byla slavnostně zprovozněna 1. července 2006, vybudovali ji Číňané, ale Tibeťané ji prý nevítají, protože podle nich bude jejich země ještě více připoutána k Číně. Jde o 1 142 km dlouhou neelektrifikovanou trať z čínského Goldmudu do tibetské Lhasy, navazující na železnici spojující od roku 1961 čínský Xining s Goldmudem. Tato nejvýše položená železnice světa vede v průměrné výšce 4 300 m n. m., nejvyšší bod, jímž prochází, je ve výšce 5 062 m n. m., a její stavitelé se museli potýkat s neuvěřitelně složitými překážkami. Terén i podnebí tibetské, nejvýše položené náhorní plošiny světa, přes kterou trať vede, jsou v mnoha ohledech výjimečné. Vypukají zde nečekaně silné sněhové bouře, teploty tu klesají až k minus 40 0 C, kromě toho, že do hloubky zmrzlá půda v závislosti na ročním období pracuje, tj. klesá a stoupá, vede úsek trati dlouhý 550 kilometrů nad permafrostem (což je výraz vzniklý z anglických slov "permanent" a "frostl(y), značící "stále zamrzlý), jehož hlavní slabinou je to, že v létě měkne a mění se v bahno. Navíc je náhorní plošina seismicky neklidná. Protože je tu řídký vzduch, musí být vagony neprodyšně uzavřené a je do nich vháněn vzduch obohacený kyslíkem.