Římští gladiátoři bydleli v gladiátorských školách připomínajících kasárna ve společných malých komůrkách (samostatný
pokoj měl jen učitel šermu, cvičitel a lékař) a za sebenepatrnější provinění proti tuhé kázni byli krutě trestáni.
Jejich výcvik začínal s dřevěnými meči proti slaměným figurínám a končil šavlemi, které byly těžší než ty, které se
obvykle používaly. Hlavní součást jejich jídelníčku tvořila fazolová a prosná kaše, protože tehdy lidé věřili, že po
ní jim narostou silné svaly. Večer před vystoupením dostávali obzvláště vydatnou večeři, po níž si je přicházeli zblízka
prohlédnout obdivovatelé a obdivovatelky. Když druhý den vstoupili do arény, pozdravili nejdříve císaře (pokud byl osobně
přítomen) a to slavnou větou: „Morituri te salutant“ (tj. „Zdraví tě ti, kteří jdou na smrt“) a
pak se pustili do boje, který zpravidla doprovázela hudba na rohy a varhany.
Mnoho žen a to i vznešených se stalo milenkami gladiátorů. Po Římě se říkalo, že k nim patřila i manželka římského
císaře Marca Aurelia (panoval v letech 161—180), která s jedním z nich dokonce měla syna, pozdějšího císaře jménem
Commodus (180—192). Ten dobrovolně vystupoval jako gladiátor, ovšem vždy musel zvítězit a vždy si své vystoupení
nechal zaplatit. Jedním z mála Římanů, kteří gladiátorské hry kritizovali, byl filozof Seneca.
Jen výjimečně skončili gladiátoři jinak než v aréně. Rozhodnout o tom, že už nemusí bojovat o život a ev. bude propuštěn
z otroctví, mohl pouze císař; např. Nero jednomu z nich dokonce daroval palác a statek.