Kniha Jana Karafiáta „Broučci“ je krásné čtení, takže jí ochotně odpouštíme, že z hlediska zoologů neodpovídá skutečnosti. Svatojánští broučci (neboli světlušky větší, Lampyris noctiluca), o něž v ní jde, totiž žijí zcela jinak, než knižní hrdinové. V období páření, tedy za teplých nocí od června do září mezi 22. hodinou a jednou po půlnoci, létají samečci ve výšce několika metrů nad zemí, a samičky, které nemají krovky a zůstávají na zemi, je lákají tím, že za tmy „zapínají“ svůj světelný signál. Světlušky vydávají studené světlo, které dokážou vlastní vůlí vypnout či zapnout; samečci svítí slaběji než jejich partnerky, které mají více světelných zdrojů. Samičky měří 15 až 20 mm, samečci 10 až 12 mm a oba partneři umírají do několika dnů po „sblížení“. Larvy žijí na zemi, dokážou také – byť slabě – svítit, po pátém svlečení se zakuklí a z kukly se vylíhne dospělý brouček.
(O Janu Karafiátovi se dočtete více na začátku pasáže „Sto převážně lidských pražských zajímavostí“,
zařazené do IV. dílu knihy „Co v průvodcích nebývá“, který nakladatelství MOTTO připravuje k vydání.)